Inzulinová rezistence je často považována za negativní jev, který je spojen s nemocemi, jako je cukrovka 2. typu a metabolický syndrom. Avšak zamysleme se nad tím jinak: Proč by naše tělo vytvářelo tak rozšířený proces, který by byl čistě škodlivý? Co když má inzulinová rezistence svůj ochranný účel? A proč je v dnešní době tak běžná?
Co je inzulinová rezistence?
Inzulinová rezistence (IR) je stav, kdy buňky těla přestávají reagovat na inzulín, hormon, který umožňuje vstup glukózy (krevního cukru) do buněk. Výsledkem je, že hladina glukózy v krvi zůstává zvýšená. Tělo na to reaguje produkcí většího množství inzulínu, čímž vzniká začarovaný kruh.
Podívejme se na inzulinovou rezistenci jako na obranný mechanismus. Pokud je glukóza uvnitř buněk nadbytečná, může být toxická. Přebytečná glukóza se začne hromadit a buňky se proto „brání“ – zvyšují svou rezistenci na inzulín, aby zabránily dalšímu přísunu glukózy.
Příběh z Cukrovkové Lhoty
Představte si, že žijete ve fiktivním městě zvaném Cukrovková Lhota, kde všechny domy (buňky) běžně přijímají malé dávky glukózy díky doručovateli jménem Pan Inzulín. Když je glukózy příliš, domy se začnou plnit a bránit se – zamykají dveře, aby zabránily dalšímu nárůstu. Toto je inzulinová rezistence.
Zvenku to může vypadat, že buňky „nefungují správně“, ale ve skutečnosti se snaží chránit před toxickým přetížením glukózou. Paradoxně, čím více inzulínu je aplikováno (například v léčbě diabetu), tím více se rezistence prohlubuje.
Proč nás inzulinová rezistence chrání?
Hlavní příčinou rozvoje inzulinové rezistence je hyperinzulinémie, tedy nadměrná produkce inzulínu. Tento stav vzniká jako odpověď na nadměrný příjem glukózy (často z vysoce sacharidové stravy) a vede k tomu, že buňky odmítají další přísun inzulínu a glukózy.
Rezistence je tedy ochranným mechanismem, který má zabránit toxickému přetížení buněk. Tento mechanismus však může být z dlouhodobého hlediska destruktivní, pokud se neřeší základní příčina – přebytek inzulínu a glukózy.
Začarovaný kruh hyperinzulinémie
- Nadměrný příjem glukózy → zvýšená produkce inzulínu.
- Hyperinzulinémie → buňky se brání (inzulinová rezistence).
- Inzulinová rezistence → další zvyšování hladiny inzulínu.
- Prohlubování problému → poškození orgánů a tkání.
Nový pohled na léčbu diabetu 2. typu
Tradiční léčba diabetu 2. typu často zahrnuje podávání inzulínu, aby se snížila hladina krevního cukru. Tento přístup však pouze přesouvá glukózu z krve do buněk, místo aby řešil základní problém – nadbytek glukózy a inzulínu.
Primární problém není inzulinová rezistence, ale hyperinzulinémie. Podáváním více inzulínu se situace zhoršuje, protože tělo ztrácí schopnost přirozeně regulovat hladinu cukru v krvi. Tento přístup je jako „dávat alkohol alkoholikovi“ – řeší krátkodobý symptom, ale zhoršuje základní příčinu.
Jak prolomit začarovaný kruh?
- Snížit hladinu inzulínu: Omezení příjmu sacharidů (zejména rafinovaných cukrů) a přechod na nízkosacharidovou stravu.
- Podpora přirozených procesů těla: Například pomocí přerušovaného půstu, který umožní tělu zpracovat přebytečnou glukózu.
- Změna životního stylu: Pravidelná fyzická aktivita, která pomáhá spalovat glukózu a zlepšuje citlivost buněk na inzulín.
Shrnutí
Inzulinová rezistence je často špatně chápána jako problém, který je třeba „léčit“. Ve skutečnosti je to přirozený obranný mechanismus těla, který nás chrání před toxickým přetížením glukózou a inzulínem.
Základním problémem není inzulinová rezistence, ale hyperinzulinémie způsobená nadměrným příjmem cukrů a sacharidů. Pokud chceme skutečně řešit diabetes 2. typu, musíme se zaměřit na odstranění příčiny – nikoliv jen na skrývání symptomů.