Inzulinová rezistence chrání před … inzulínem!

Vysvětlení inzulínové rezistence (i pro laiky zábavně) Proč a jak vzniká? Komu to spíná, pochopí, co děláme stále špatně a komu víc, tak i jak z toho ven. Je čas začít řešit příčinu a neléčit jen následky! 

Prakticky všichni lékaři souhlasí s tím, že zvýšená inzulínová rezistence je pro lidské zdraví špatná vzhledek k tomu, že způsobuje cukrovku 2. typu (diabetes 2. typu) a metabolický syndrom. Proč ji v prvé řadě sami vyvoláváme, když je tak špatná? Jak může být tak maladaptivní proces všudypřítomný?

V roce 2015 mělo přes 50% americké populace diabetes nebo pre-diabetes. Tato neskutečná statistika znamená, že v USA je více lidí s prediabetem nebo diabetem než bez něj. Je to nové normálno. Proč se rozvíjí tak často? Za tím musí být nějaký ochranný účel vzhledem k tomu, že naše těla nejsou stavěná pro selhání. Lidé žili po staletí i před moderní epidemií diabezity. Jak může být inzulinová rezistence protektivní?

Například zde jsou statistiky pro ČR. http://www.diabetickaasociace.cz/co-je-diabetes/data-o-diabetu-v-cr/

Podívejme se na vývoj inzulinové rezistence z opačného úhlu. Nepřemýšlejme, proč je inzulinová rezistence špatná, ale proč je dobrá.

Je dobře zavedeným faktem, že vysoká hladina krevního cukru je škodlivá. Zde je ale málokdy kladený dotaz. Je-li vysoká hladina glukózy v krvi toxická, proč nebude také toxická uvnitř buněk? Jak se glukóza dostává do buněk rychleji než může být spotřebována jako energie, tak se v buňkách hromadí.

Inzulín přesouvá glukózu z krve do buněk, ale vlastně ji neeliminuje z těla. Jen strká přebytečnou glukózu z krve a cpe ji do těla. Někam. Kdekoli. Oči. Ledviny. Nervy. Srdce...

Přemýšlejme o analogii. Všichni potřebujeme jídlo, ale když jej kolem leží moc, jednoduše se zkazí. Jak hromada zkažených odpadků roste, musíme je vyhodit pryč. Přemístit tlející odpad pod dřez, kde jej není vidět, nakonec není k ničemu. Možná jej na první pohled neuvidíme a budeme předstírat, že je naše kuchyň krásně uklizená, ale nakonec náš dům stejně začíná smrdět.

Stejnou logiku lze aplikovat na nadměrné množství glukózy. Užívání medikace, jako je inzulín, ke schování glukózy z krve do tkání těla je nakonec destruktivní vzhledem k tomu, že se jí nemůžeme řádně zbavit.

Výlet do Cukrovkové Lhoty

Představte si, že žijete ve městě Cukrovková Lhota. Jako buňky ve vašem těle, je mnoho domů v Jaterní ulici, na Ledvinové třídě a Pankreatické (Slinivkové) magistrále atd. Všichni jsou přátelští a normálně nechávají své dveře otevřené a nezamykají. Třikrát denně přijíždí glukózový náklaďák a Pan Inzulin dodává malý šálek glukózy do každého domu. Život jde krásně dál a všichni jsou šťastní.

Ovšem postupně, čas od času Pan Inzulin přijíždí stále častěji. Místo třikrát denně jezdí šestkrát denně. Místo, aby doručoval dál malé šálky glukózy, vozí hromady sudů téhle hmoty. Musí svůj náklaďák každou noc vyprázdnit, jinak ztratí práci. Na chvíli si ten nadbytek glukózy vezmete do svého domu a život jde dál.

Nakonec je váš dům kompletně zaplněný glukózou, která se začíná kazit a váš dům zasmrádá. Jako všechno ostatní v životě, dávka dělá jed. Trocha glukózy je v pohodě, ale když je jí moc, je to toxické.

Snažíte si to s Panem Inzulinem vyříkat, ale je to marné. Každý dům na každé ulici zažívá tu stejnou situaci. Když glukózový náklaďák přijede, potřebuje se Pan Inzulin vážně toho toxického odpadu zbavit. Kdykoli jsou nějaké dveře otevřené, nacpe další sud plný glukózy dovnitř.

Co budete dělat? Zavřete své dveře na závoru, to uděláte! Budete řvát „Nechci tu toxickou glukózu! Už jí mám tady dost a nechci více!“. Zamknete přední dveře, takže je pro Pana Inzulína těžké cpát víc toxické hmoty do vašeho domu. Není to špatná věc. Je to dobrá věc. Jednoduše chráníte svůj dům před toxickým nákladem Pana Inzulína. Toto je inzulinová rezistence!

Vnější pozorovatel by viděl, že se Pan Inzulin snaží dělat svou práci, přesouvá glukózu do domu, ale jde to těžko. Může se myslně domnívat, že tento dům je „rezistentní“ na inzulin, protože jsou dveře rozbité (paradigma/model zámku a klíče). Ve skutečnosti je problém ten, že je uvnitř glukózy až příliš.

Pro Pana Inzulina je stále těžší a těžší se svého glukózového nákladu zbavit a bojí se, že dostane padáka. Tak poprosí své bratry o pomoc. Inzulínovi bratři se semknou aby rozrazili dveře a mohli nacpat sudy glukózy do vašeho neochotného domu. Tohle funguje jen na chvíli, než si urychleně vystužíte přední dveře ocelovými pláty, abyste zvýšili rezistenci.

Představme si, že jíme stravu velmi bohatou na cukry po mnoho let. Glukóza a fruktóza vstupují do našich těl v nadbytku převyšujícím naše energetické potřeby a stimulují inzulín. Glukóza zaplavuje játra, která některou uloží jako glykogen. Jsou-li sklady glykogenu plné, nastartují játra de novo lipogenezi a tvoří nový tuk. Ovšem míra tvorby přesahuje exportní kapacitu jater a tak se tuk v játrech hromadí, kde by neměl být.

Inzulín se snaží přesunout toxickou glukózu do jater, ale ty ji taky nechtějí. Jaterní buňky se snaží chránit proti této obrovské náloži glukózy tím, že zvýší inzulínovou rezistenci. Toto je protektivní mechanismus.

Před čím přesně nás inzulínová rezistence chrání? Odpoveď je vidět už v otázce. Před inzulínovou rezistencí. Je to reakce na excesivní inzulín. Chrání nás před nadbytkem inzulínu. Inzulín způsobuje inzulínovou rezistenci.

Toto nastavuje reakční začarovaný kruh, kde inzulínová rezistence vede k další hyperinzulinémii, což vede k prohlubování rezistence. Základní příčinou je hyperinzulinémie, ne inzulinová rezistence. Buňky různých tkání v těle (srdce, nervy, ledviny, oči...) jsou plně zaměstnané zvyšováním své rezistence, aby se chránily před inzulínem. Rezistence je jen odpovědí na hyperinzulinémii.

 

Doktor Endo na scéně

Zpět do Cukrovkové Lhoty. Pan Inzulín a jeho gang se nejsou schopni zbavit svého obřího glukózového břemena. Všechny dveře jsou trojitě opláštěné a střežené psy. Glukóza se přelévá do ulic. S nejistotou, co dalšího dělat, vstupuje na scénu Doktor Endokrino. Dr. Endo rozhodne, že je glukóza vskutku toxická, tudíž musí být ulice okamžitě vyčištěny.

Navzdory tomu, že se v ulicích plíží hordy inzulínových part, Dr. Endo rozhodne, že nejlepším řešením bude použít ještě více inzulínu! Vzhledem k tomu, že Pan Inzulín už nemá další rodinu, Dr. Endo najme víc přisluhovačů, co tu práci udělají. Nacpou víc toxické glukózy do odmítavých domů a uklidí tím ulice.

Nakonec DR. Endo už žádný problém nevidí, takže může předstírat, že dělá skvělou práci a může se poplácat po rameni. Koukejte! Ulice jsou krásně uklizené. Veškerá toxická glukóza byla odklizena. Fakt, že byla nacpaná do všech domů, jaksi uniká jeho pozornosti.

Po krátkou dobu to funguje, ale nakonec se domy začnou opět plnit a zvyšovat svou rezistenci. Ani extra Inzulínovi kumpáni nemůžou dovnitř narvat víc glukózy. Co Dr. Endo udělá? Zbaví se nějaké glukózy místo toho aby ji jen přerozděloval? Zastaví vstup glukózy do města? Těžko. Zná pouze jedno jediné řešení na každý problém – více inzulínu! Člověku s kladivem se každý problém jeví jako hřebík. Rok za rokem se dávkování inzulínu neúprosně zvyšuje.

Jádro problému inzulinové rezistence je v nadměrném množství glukózy a inzulínu. Stále příjímaným řešením je předepisování ještě více inzulínu, aby se snížila hladina krevního cukru. Glukóza se tak jen přesunuje po těle do všech orgánů, místo aby byla eliminována.

Čím více se tyto orgány plní glukózou, tím inzulínová resitence narůstá. Bohužel vyšší dávka inzulínu prohlubuje inzulínovou rezistenci. Dávkování inzulínu se vytrvale zvyšuje, aby udrželo nízkou hladinu krevní glukózy. I když se příznak vysoké hladiny krevního cukru zlepší, onemocnění cukrouvkou 2. typu se zhoršuje. Braní vyšších a vyšších dávek inzulínu jen znamená horší a horší inzulínovou rezistenci.

Co se za čas stane? Všechny vaše orgány se začnou kazit z nadbytku glukózy. Inzulinová rezistence se vyvine právě proto, aby je chránila před toxicitou glukózy. Důvodem, proč se inzulínová rezistence vyvine univerzálně ve všech orgánech všech lidí světa, je ochranný mechanismus. Je to vlastně „dobrá“ věc, ne „špatná“. Cukrovka prakticky ovliňuje každou tkáň v těle, protože nacpáváme glukózu do každého zákoutí a skulinky.

Nové Paradigma/ Nový model

Současný model inzulínové rezistence je model porouchaného zámku a klíče. Glukóza uvízla vně buňky a nemůže se dostat přes bránu což vede k „vnitřnímu vyhladovění“. Padesát let oddanosti
tomuto modelu naprosto selhává. Prozatím cukrovka narostla do proporcí globální epidemie.

Chápání inzulínové rezistence jako fenoménu přebytku má enormní léčebné důsledky. Současná generace našich léčiv, zahrnující inzulín, sulfonylureu a metformin nepracuje se základní patofyziologií diabetu 2. typu. Tato léčiva, založená na starém selhávajícím modelu, jsou navržena tak, aby narvala glukózu do buněk za každou cenu.

Primárním problémem není inzulínová rezistence. Základní příčinou je hyperinzulinémie tlačící glukózu do všech tkání v těle. Podáváním více inzulínu pacientovi s nadměrným množstvím inzulínu je škodlivé. Bezděčně přemáháme tkáně-chránící inzulínovou rezistenci, která se rozvíjí.
Předepisování inzulínu na nemoc s excesivním inzulínem není vítězná strategie. Je to jako dávat alkohol alkoholikovi. Proto prohráváme válku z diabetem 2. typu. Takto se odvěká cukrovka 2. typu stala epidemií 21. století. Je to proto, že naše zákládní chápání nemoci je chybné.
Problémem není inzulínová rezistence. Je to inzulín, hlupáku!